Hop hej, je veselo, dnes vítaní jsme hosti.
Hop hej, je veselo, ač nedali nám talíře,
Hop hej, je veselo, pod stůl nám hážou kosti.
Co že to slyší uši mé? Nářek, vzlykot, zoufalství? Že by zdi Potštejské plakali steskem po nás?! Nuže dosti již slz! Již jich netřeba! V celé své slávě a lesku jsme již opět zde, opět je hrad plný hlaholu a třesku zbraní!
Nuže tedy osušily jsme hradní slzy s velkou vervou a elánem jsme se vrhli do díla (tj. já osobně jsem v sobotu ráno vstal až když bylo všechno uděláno). :-) Ačkoliv byl již konec srpna (tedy léto se již chýlilo ke svému závěru), zrovna tento víkend ze sebe chtělo ještě vyždímat úplně co nejvíc a tak jsme si opět smažili k snídani vejce na kroužkových zbrojích zapomenutých na slunci. Leč toto se již pomalu stává na Potštejně tradicí a tak nás pochopitelně taková banalita, jako je slunce nemohla rozházet a předvedená vystoupení, Žoldnéřova pomsta a v sobotu večer i Počátek času, se setkali s vřelým diváckým ohlasem. Obzvláště ohnivé vystoupení, po kterém jsme strávili snad nejpříjemnějších 15 minut vůbec, neboť diváci (mimo jiné se rekrutující z řad táborových dětí snad odněkud z Ukrajiny či co) nedali pokoj a stále se s námi toužili vyfotit a zvěčnit...
Nu, něco končí, něco začíná. Na Potštejně jsme strávili dvě sezóny a tak možná pomalu uzrál čas opět posunout se o kousek dál. Ikdyž, kdo ví, co přinese další rok? Nechme se překvapit. Jisté však je, že na hrad Potštejn bude vzpomínat velmi dlouho a velmi rádi...
